HENRIK IBSEN

☼    20.3.1828  SKIEN                    ۞     23.5.1906  KRISTIANIA (DNES OSLO)

Tvorba každého přemýšlivého výrazného básníka velmi výrazně souvisí s jeho životními osudy, prožitky a názory. Přímo vzorovým příkladem pro takovéto tvrzení je dílo Henrika Ibsena, jehož hry patřily především na rozhraní 19. a 20. století k základním kamenům dramaturgie českého divadla. Snad proto, že jejich atmosféra, otázky i naléhavost sdělení byly jedinečné, konkrétní, ale zároveň postihovaly to obecné, co viselo v éteru a co bylo příznačné pro současné dění.

*

Henrik Ibsen se narodil v malém norském městě Skienu, v bohaté a harmonické rodině. Když bylo Henrikovi osm let, prodělal jeho otec, obchodník a rejdař, nemalou finanční depresi, takže se jeho syn stal učedníkem v apotéce v Grimstadu. Zapletl se se služkou a měl s ní syna. Tento pocit hříchu a viny měl patrně za následek, že jeho hrdinové mají tak často špatné svědomí, neboť je tíží nějaký zločin, který spáchali v minulosti a který se odhalí teprve v průběhu hry, tedy v přítomnosti, a jehož důsledky sahají i do budoucnosti, a jsou nezřídka i příčinou TRAGICKÉHO rozuzlení a trestu. Deep deep trouble, utrousil by Bart Simpson znalecky. V roce 1850 Ibsen odešel do tehdejšího hlavního norského města, Kristianie, ale když se nedostal na univerzitu, přijal místo pomocného režiséra divadla v Bergenu. V té době se živil také žurnalistikou a přispíval i do satirického časopisu. Přesto měl o novinách a novinářích špatné mínění, jak několikrát vyslovil přímo ve svých hrách. Ve Spolku mladých noviny podle něho vždycky slouží tomu, kdo je platí, v Nepříteli lidu Hovstad přímo říká, že „my novináři za mnoho nestojíme“ nebo že časopis Posel lidu nás hanebně tahá za nos. Politické přeběhlictví a zrada je u Ibsena konečně trvalým zdrojem kritiky morálky současné společnosti a patrně i jedním z hlavních důvodů, že odjíždí do ciziny a vrací se do Norska až po dvaceti sedmi letech. Život daleko od rodné země ho nijak neodtrhuje od problematiky norské společnosti, naopak je přesvědčen, že „nejjasněji vidíme na velkou vzdálenost“. S tím souvisí i jeho základní krédo, že člověk vždycky musí být především sám sebou a pro spisovatele že je nejdůležitější, aby byl pravdivý a věrný sobě.

Jeho první dramatické švíky (Katalin zbystři: Catilina nebo Komedie lásky) i spolupráce s divadlem ho odvedly od romantické poezie, i když několik her je veršovaných. Myslím však, že závažnost mravních problémů, které jsou hlavní myšlenkovou osou jeho her, vede k tomu, že Ibsen ustupuje brzy od formy veršů a romantiky postojů k realistickému záběru skutečnosti bez alibistických příkras. Kritikové vždycky zkoumali, který politik nebo umělec je modelem k jeho postavám, takže se snažili vidět v jeho pracích přímo fotografie soudobé nelichotivé společnosti. A je třeba říci, že proti této interpretaci Ibsen nic nenamítal, dokonce v některých případech upřesňoval modelovost postav, témat a příběhů.

Otázka po základním životním poslání člověka je nedílně spjata s každým uměleckým dílem. U Ibsena se stala přímo posedlostí. Každý člověk, kterého uvádí na scénu, má nějaký úkol nebo povinnost, které musí splnit. A je jistě zvláštní, že většinou jde proti sobě toto poslání a štěstí, místo toho, aby jedno umožňovalo nebo dokonce obohacovalo to druhé. Proto se do soukolí dramatické zápletky tak často tragicky dostává žena, ať už jako manželka, milenka, matka nebo bývalá mužova láska platonická. A aby mravní zápas, který ženy a muži musí v jeho hrách podstupovat, byl ještě dramatičtější, silnější a osudovější, jsou tu vždycky ještě nějaká strašidla a bohužel bystré přízraky, ať už rodové dědičné zatížení, oběť jednotlivce, temný zločin v minulosti nebo mystické tajemné touhy po něčem neznámém a tajuplném Katalin. Ibsen chce být realista, ale ve skutečnosti je hlavním předmětem jeho umělecké výpovědi vždycky něco záhadného, těžko vysvětlitelného, nějaká touha, která najednou osvětlí realitu a odhalí ji jako krajinu nebo prostor plný snů, iluzí, ale také sladkobolných živých mrtvol, čarodějů a pokušitelů.

Pro návštěvníky divadla je Ibsen tvůrce především velkých ženských postav. A je skutečně jen málo autorů, kteří s takovou nutkavou vehemencí se věnují ženám, jejich místu v rodině, ve společnosti, jejich mravní zakotvenosti ve vztahu k mužům. Bylo by však omylem se domnívat, že Ibsen bojoval za ženskou emancipaci, že mu šlo o to, aby žena byla rovna muži. Ibsen chápal tento problém mnohem závažněji – žena pro něj byla vždycky osobnost a umělecký výtvor zároveň. V ní a v mužově vztahu k ní se proto vždycky střetával problém, deep deep trouble, jestli je důležitější život nebo umění, láska nebo povinnost, obyčejné lidské štěstí nebo nutnost oběti pro nějaký velkolepější zájem. Tím velkolepějším zájmem nebyl obvykle u Ibsena nějaký abstraktní ideál, ale možnost vykonat něco smysluplného pro společnost (Dělej něco pozitivního, Ty náš bobříku odvahy) nebo si právě tohle alespoň namlouvat.

https://www.youtube.com/watch?v=DxKqXRPYmI0

Začíná to už vlastně Brandem (1866), náboženským fanatikem, který chce všechno nebo nic, který neustoupí od svého přesvědčení ani ve chvíli, kdy umírá jeho matka, kdy má na vybranou, zda ústupkem zachrání svého syna. Je v té skálopevnosti něco velikého, ale současně dost nelidského. Chybí tu totiž shovívavost a tolerance, neboť „zvítězí, kdo všechno ztratí“, „svůj styl má každá generace a naše pekla už neleká se…“ A i když se jeho žena Agnes zpočátku bouří, nakonec ho podporuje a bere na svá bedra úděl mužovy pomocnice bez reptání, bez obav. A přece i muž je tu sražen, když se natahuje po hvězdách. Nástrojem jeho záhuby a tragické smrti se stává bláznivá cikánská holka Gerda, jejíhož otce kdysi odmítla Brandova matka jako chudého povaleče, i když ho milovala. Tak se mstí hříchy otců na dalších generacích. Tato tragická osudovost má společné s antikou jen nevyhnutelnost. U Ibsena to není úradek bohů, ale rodové zatížení nebo dědičný hřích.

Je zajímavé, že po chladnokrevném, kamenném tvrdohlavci Brandovi napsal Ibsen tak protichůdnou hru, jakou byl Peer Gynt. Snad právě po Brandovi, který div nechodí se svatozáří plasticky kolem hlavy, potřeboval napsat a vytvořit postavu muže, který je tulák, lhář, povaleč, rváč a zástěrkář, ale také básník, fantasta a dobrodruh. Člověka, který je „zarmoucen duší a srdcem drzý, na tvářích smích a v hrdle slzy“, a také pohádkovou bytost, která může tišit žaly svých bližních a svou matku dovést do nebeské brány. Má projít cestu lidského rodu, proto je lupičem i okradeným od licoměrnosti, králem i kmánem, otrhancem i elegantním fešákem, násilníkem i snílkem, šaškem i prorokem. Proti jednolitému Brandovi se rozléhá do daleka, jiskří a proměňuje se, je prostě symbolem života v celé jeho vážnosti i smutku, potrhlosti i hříšnosti. A i když má tolik negativních podob, o jeho skutečné hodnotě svědčí láska (byť jen symbolická) krásné a půvabné Solveig. Měl být „lesklým knoflíkem na vestě světa…“, ale svět ho přetavil.

Tato básnická pohádka zavedla Ibsena do neurčitého časoprostoru, ale hned v další hře se dramatik vrátil do konkrétní současnosti hrou Spolek mladých (1869). Tady nejde o fanatickou ideu ani básnickou metaforu, ale o obraz skutečného politického boje, který se zvrhá v potupnou frašku. Neboť advokát Stensgaard chce získat vítězství nejen rádoby radikálními frázemi, ale především výhodným sňatkem s bohatou nevěstou. Jenže neznalost místních poměrů ho nutí neustále k tomu, aby měnil své názory, takže se stává tou pověstnou korouhvičkou, která se otáčí tam, kam zavane vítr. Občané tu podle Ibsena „poletují jako vyplašené kvočny a kdákají a kokrhají“ a Stensgaard má to „štěstí, že mu nebrání ani charakter, ani přesvědčení, ani občanské postavení“, a proto „je mu ohromně lehko být volnomyšlenkář“. K tomu ovšem Ibsen ironicky dodává: „Ale s novými myšlenkami je to jako s duchy: člověk je nemůže zahnat zpátky. A proto musí hledět vyjít s nimi, jak nejlépe dokáže.“ V této hře jsou dva motivy, které jsou pro Ibsena jakýmsi bludným kořenem, který vystrkuje své pahýly téměř všude: opět je tu motiv viny, tajemné skvrny v minulosti, která z člověka dělá zajatce a rukojmí, která mu brání projevovat se ve skutcích volně a svobodně. Tentokrát je to směnka, stejně jako v Noře. A druhý motiv také předjímá Noru, poprvé tu žena, Selma Bratsbergová, naříká, že ji chovají jen jako loutku, která smí pouze brát a ne dávat, takže se cítí jako žebračka, která nemá nárok na důstojný vlastní život: „S jakým jásotem bych byla nesla všechny těžkosti, s jakou vážností a touhou bych přistupovala ke všemu, co bouří, povznáší, zušlechťuje!“ Zatímco tady je to motiv podružný, v Noře (originální název je Domov loutek, 1879) se stává nejdůležitější příčinou jejího odchodu z domova a od rodiny.

S tím souvisí problém lži, přetvářky a pokrytectví. A to velmi silně zaznívá ze hry Opory společnosti (1877), kde konzul Bernick prohlašuje, že „naše městečko stojí dnes na zdravých mravních základech. My všichni jsme se přičinili, abychom je zbavili, mohu-li tak říci, škodlivých kontaminovaných vod… My lidé praxe budeme oporami společnosti společného zájmu…“. A přitom tato opora společnosti hodila svou vinu s finančními machinacemi na své příbuzenstvo, aby mohla sloužit společnosti s čistýma rukama. U Ibsena tu ovšem dojde k výjimečné a zvláštní situaci – konzul Bernick se přizná před veřejností ke své vině, tady se kaje a očištěn může pracovat pro blaho společnosti i nadále. To, co může, dejme tomu, odčinit ve sféře mocenské a peněžní, nemůže ovšem odčinit ve vztazích čistě soukromých, nemůže vrátit lásku ženě, kterou obětoval jakoby pro vyšší zájmy. I když Ibsen teoreticky dává „placet“ takovému jednání, kdy se muž vzdává svého vztahu k milované ženě (nesmíme ovšem zapomenout, že muž se vzdává dobrovolně něčeho, co pokládá za méně důležité, zatímco žena se musí prostě podvolit jeho vůli), už tím, že se k tomuto motivu tak často vrací, dokazuje, že tento souhlas v něm v životní praxi stejně vyvolával pochybnosti. V Oporách společnosti však autor také nejvíc kritizuje pokryteckou morálku společnosti, kde lidé nosí před sebou mravní zásady jako na tácu hodně viditelně a bez vnitřního porozumění pro lidské, křesťanské chování. I Ibsen nakonec ukazuje, a snad nejnázorněji ve Strašidlech (1881), že právě člověk, který neodsuzuje klesajícího člověka, ale naopak mu ještě pomůže na nohy, aniž by si z toho dělal zvláštní zásluhu (jako je truhlář Engstrand, dobrosrdečná povaha), je daleko hodnotnější než ten, jenž svými zásadami mlátí druhé lidi po hlavě. Ačkoliv většinou takový člověk na to má obvykle nejmíň práva a vlastně jen kalí vodu, aby jeho vlastní vina nevyplavala na povrch. Jestliže ovšem nejsou oporami společnosti tito „mravní muži“, nejsou jimi ani ženy, nýbrž „duch pravdy a svobody“.

I když se nedá popřít, že Ibsenovi jistě šlo o prosazení tvůrčí svobody a pravdivosti, byla v jeho hrách mnohem důraznější myšlenka, ke které se neustále vracel: co je na prvním místě – umění nebo život? Vzhledem k tomu, že to nejsou dvě věci, které se mohou spojit, aby člověka obohatily a aby mu přinesly štěstí, je nutno vždy volit. Většina jeho umělců, ať to byl sochař, malíř, spisovatel nebo architekt, musel obětovat lásku, tedy ženu a vlastně své životní štěstí pomyslnému uměleckému poslání. Ve Strašidlech ještě spojuje neschopnost malíře Osvalda Alvinga pracovat s dědičnou chorobou (jedná se patrně o syfilis nebo alkoholismus), ale v Paní z námoří se Lyngstrand dokonce raduje z plicního onemocnění, které mu umožní, aby se stal sochařem a ne námořníkem, jak si přeje otec. Teprve ve hře Když my mrtví procitneme si sochař Rubek uvědomí, že se provinil nejen na sobě, když obětoval svou lásku k Irence, ale že marně obětoval i ji, tedy život jiné lidské bytosti: „To mluvení o umění mu najednou začalo připadat jako něco bezvýznamného a prázdného.“

Konečně něco podobného si uvědomil už stavitel Solness (ve hře stejného názvu, 1892), když stavěl kostely a ne lidská obydlí a domovy pro obyčejné smrtelníky, ale také pro sebe. Ve Staviteli ovšem nad touto myšlenkou vítězí další, která pronásledovala zřejmě Ibsena velmi dlouho, totiž pokušitelská, ďábelská touha donutit druhého člověka, aby zvítězil nad svým osudem. Hilda donutí stavitele, aby přemohl sám sebe, svou závrať, ale nemůže zabránit jeho pádu a smrti. Tragický osud se naplňuje, ale vina tu není potrestána, jakoby mládí mělo právo jít kupředu přes mrtvoly. To v Rosmersholmu (1886) Rebeka Westová sice nepřímo přinutí svou sokyni Beatu k sebevraždě, ale sama nakonec také skočí do náhonu i s Rosmerem, ačkoli se zdá, že právě v té chvíli už nic nebrání jejich ohromné lásce. A stejně tak Hedda Gablerová, která pokouší spisovatele Lövborga, aby znovu začal pít a ozdobil se révou, a aby měl potom odvahu se zastřelit, sama se také demonstrativně hloupě zastřelí.

Tato touha získat moc nad životem druhého člověka, vzít jeho osud do svých rukou patří k záhadám nevyřešené lidské duše, které Ibsena zvlášť zajímají. Jsou to tajemné, neprobádané síly, které v jeho dramatech mají podobu vábení až mystického. Snad nejvýrazněji se to projevilo v Paní z námoří, v Eyolfkovi a ve hře Když my mrtví procitneme. Ten pocitový moment se nedá přesně definovat nebo formulovat, ale je v něm hodně podobného Erbenově baladičnosti. Paní z námoří žije s doktorem Wanglem jako cizinka, protože je vnitřně spjatá s mořem, když ji neznámý námořník donutí ke slibu, že na něj bude čekat jako jeho žena. A teprve ve chvíli, kdy získá od Wangla volnost volit, kdy se tedy stává svobodným a za svůj život plně odpovědným člověkem, se může osvobodit od tohoto provazu, který ji táhl k moři a k cizinci. V Eyolfkovi má vábení dvojí podobu: jednou je vášeň, která způsobila, že Eyolfek jako dítě spadl ze stolu a stal se z něj mrzák, podruhé je to žena–krysařka, která ho zvábí do moře, kde se utopí. („Krysy jdou do vody právě proto, že se vody tak strašně bojí.“) A konečně ve hře Když my mrtví procitneme přichází z onoho světa Irena (sochař Rubek podle ní kdysi vytvořil Den zmrtvýchvstání, ale jako ženu, která ho milovala ji nevnímal), aby mu ukázala, že „to nenapravitelné vidíme teprve, když my mrtví procitneme. Vidíme, že jsme nikdy pořádně nežili.“ A když spolu vyjdou nahoru do výšin, aby jí Rubek ukázal všechny krásy světa, jsou smeteni lavinou. U Ibsena takové konkrétní osudové zvraty mají v sobě vždycky něco symbolického, je v nich platnost obecných pravd i básnických metafor.

Henrik Ibsen si jistě nemohl naříkat na nedostatek pozornosti nebo nezájem veřejnosti. Myslím, že málokterý dramatik se dočkal tolika vítězstvích na divadelních scénách na celém světě. U nás se jeho hry hrály za neobyčejného zájmu obecenstva i kritiky. Není divu, jejich stavba patří k podivuhodným konstrukcím, a mám ten dojem, že právě ona dokonalost, zvlášť dialogů a celé dějové zápletky, působí poněkud chladně, strojeně, vykalkulovanou myslí. Nedokáže nám už tolik proniknout pod kůži, protože dnešní mravní kodex i problémy nesouvisejí už do té míry s pocitem viny, zločinnosti, rodového zatížení, manželského trojúhelníku, rozchodu muže a ženy. A tak jsou nám jistě bližší ty hry, kde se chvěje lidské srdce a pochybnost, touha po iluzi, jak ji například nacházíme v Divoké kachně. Mravní imperativy jsou jistě důležité, ale život musí také spočívat ve snu. Můžeme sice odsuzovat Hjalmara Ekdala jako slabocha, který zavírá oči před skutečností, ale atmosféra v rodině, kde je láskyplné jednání prostou životní náplní, se zdá někdy víc a působí silněji než velké hrdinské činy.

Je konečně nesporné, že Ibsen vytvořil celou galerii ženských postav. Jen málo světových dramatiků se s ním v tomto smyslu může rovnat. Většinou to jsou silné osobnosti, které trpí společenskými okolnostmi, konvencemi a názory, že žena nemá právo na svůj vlastní život. Je pravda, že v Ibsenově pojetí je jejím hlavním životním posláním být základem rodiny a rodinného štěstí, matkou a mužovou oporou. Ale nikdy nemá být obětí, proti tomu se bouří a revoltuje a tato revolta srdce je pro Ibsena mnohem charakterističtější než předem prohraný zápas o sociální rovnost nebo právo na práci. Žena má u něj především právo být svobodnou bytostí, aby mohla svobodně a odpovědně volit své priority. Nemá být svázána ani otrockým zvykem, ani minulostí. U Ibsena vždycky táhne muže do výšky a jako nejhorší provinění na sobě nese, když ji muž obětuje ať už pro svou kariéru, pro ohledy na společenské postavení, pro nedostatek financí nebo umělecké poslání. Taková oběť je vlastně zločin, který draze vykupuje špatným svědomím nebo pocitem neštěstí a zoufalství. Neboť štěstí nemůže stát na zločinu, i když se o to tolik Ibsenových postav pokouší. Žena, štěstí, vášeň – i když se kolem nich točí zápletky všech Ibsenových dramat, nepatřily jen k uměleckým rekvizitám. Byly žitou a procítěnou součástí jeho života, který byl také až po okraj naplněn dramatickými konflikty, milostnými vášněmi, sonátami intimních slastí. A i když se jeho názory vyvíjely a proměňovaly, což se přirozeně projevilo i v jeho dílech, nikdy neustoupil ani o píď od úhelného kamene, na němž všechno stavěl. Tím byla umělecká pravdivost, ne líbivost.

https://www.youtube.com/watch?v=-MpmlvMMKnA

The Simpsons Sing The Blues – Look At All Those Idiots

https://www.youtube.com/watch?v=Z66Rh63kkZc

Moanin' Lisa Blues

FRIDTJOF NANSEN

☼   10.10.1861  GUT STORE FRÖEN NEDALEKO KRISTIANIE          ۞   13.5.1930   LYSAKER

Na okraj norské hlavní metropole Kristianie (dnešní Oslo), v Bygdoy, až docela u pláže, stojí tři muzea, tři zvláštní památníky mořeplavecké odvahy a objevitelské touhy.

První je věnováno starým harcovníkům Vikingům, jejich odvážným tažením po Evropě i do Ameriky, druhé Thoru Heyerdahlovi a jeho slavným výpravám na vorech Kon–tiki a Ra. Třetí tvoří neobvyklá budova s ostře zkosenou střechou, jako by modelovala siluetu svého hlavního exponátu: slavnou polární loď Fram, s níž se před mnoha, mnoha lety vypravil poznat severní pól „velký Nor“, vědec, badatel, polárník, politik a zásadový humanista Fridtjof Nansen.

Narodil se roku 1861 jako pravnuk Dána Hanse Nanse(na), který celý život cestoval a plavil se po severních mořích a sibiřském pobřeží. Fridtjof odmala snil o tom, že se mu jednou vyrovná. Rodná usedlost ve Store Fröenu nedaleko Kristianie mu umožnila, že záhy získal na svůj věk neobyčejnou fyzickou zdatnost a turbo energii bejka (v sedmnácti se stal mistrem Norska a později i světa v rychlobruslení, vyhrával s přehledem všechny lyžařské exhibice), kristianská univerzita zase naplno rozvinula jeho mimořádný intelekt při studiu přírodních věd.

Jenže tělu, nabitému vitamíny, vitalitou a elánem, se nelíbilo vysedávat moc nad mikroskopem; proto jedenadvacetiletý Nansen s nadšením přivítal nabídku zúčastnit se jako zoolog výpravy lovců tuleňů. Tam, na lodi Viking, v partě námořníků, kterou ohromil svou silou a odvahou při lovu tuleňů a polárních medvědů, získal první zkušenosti ze setkání s mrazivou Arktidou, a poprvé se zamyslel nad tím, odkud a kam se pozvolna pohybují obří masy zdánlivě nepohyblivého arktického ledu. Nápad, který o deset let později zúročil v expedici, jež ho proslavila po celém světě…

NAPŘÍČ GRÓNSKEM

„Mladý, teprve sedmadvacetiletý laborant Nansen z Přírodovědeckého muzea v Bergenu má v úmyslu letos v létě zorganizovat zcela nevídané představení – běh na lyžích po ledové pokrývce Grónska. Místa pro obecenstvo jsou rezervována v ledových proláklinách – rozvalinách. Zakupovat zpáteční jízdenky je zcela bezpředmětné!“

Takovým tónem zesměšňovaly noviny a lepší periodika roku 1888 první z Nansenových dobrodružných cest, které měly záhy dokázat světu, že silný, odvážný a důvtipný tahoun se prosadí i v sebekrutějších přírodních podmínkách, nic nemůže ohrozit jeho pravdu, jeho komplexní rozvážnou pravdu, notabene nějaká podělaná křivda! A že pro něho žádný cíl není dost velký, aby nezatoužil ještě po větším, masivní porce si žádá masivní kuráž, kuráž je východiskem i pro náročnou masáž.

Nebo snad nebylo velkým cílem přejít napříč největší ostrov ledu, největší ledárnu na světě, na němž si už předtím vylámaly zuby z útrob tři expedice zkušených polárníků?

Nebyla to cesta zdaleka tak samoúčelná, jak by se někomu mohlo zdát. Do nitra Grónska ještě nikdo nepronikl, v odborných i laických kruzích se vedly nekonečné debaty, zda opravdu někde ve vnitrozemí ledové velmoci nejsou bájné zelené pláně, o nichž hovoří staré ságy a podle nichž byl tento ostrov nazván.

Všichni, od slovutných kapacit až po příbuzenstvo, Nansena od cesty zrazovali a jedině díky jistému kodaňskému obchodníkovi, který věnoval expedici pro reklamní účel pět tisíc dánských korun, mohl vůbec houževnatý Nansen k uskutečnění svého plánu přispěchat.

Ten plán byl zdánlivě ještě bláhovější blaho než nápad sám; zatímco všechny předchozí expedice vyrážely na cestu ze západního, obydleného pobřeží (a musely se tam tudíž zase vracet, což znamenalo ve výsledku cesty dvě), rozhodl se Nansen nakouknout do reality a ukousnout si velké sousto pro fyzičku z východu – a dojít zdráv na západ.

„Tak za sebou spálím všechny mosty,“ poznamenal si do svého deníku. „Nebudu moci nikam couvnout. Zpáteční cesta bude zapovězena. Zbude jen jediná moje záchrana a naděje – jít stále kupředu.“

Tou poslední větou jako by formuloval krédo pro celý svůj nesnadný život.

Ještě nikdo nepřipravoval polární výpravu tak pečlivě jako on, od nejdůležitější výbavy až po úplné maličkosti, jakými byly třeba jím zkonstruované sáně (dodnes se jim říká Nansenovy), lyže poprvé zpevněné ocelovými hranami, či speciální lihový vařič, sloužící v obměně polárníkům dodnes. Revoluční bylo i jeho odmítnutí kožešinových obleků (zvlhnou potem a jsou těžké pouze krucifix na obtíž) a nahrazení vlněnými. Nešlo mu jen o podání sportovních výkonů, ale i o vědecký účel cesty; co „ušetřil“ na výstroji, to vynahradil na kompasech, sextantech, barometrech, teploměrech, aneroidech, chronometrech a dalších přístrojích.

Loď Iason vysadila tři Nory a dva Laponce na okraji ledových polí obklopujících pobřeží. Celé dny trvalo, než se konečně dostali za pomoci člunů ke břehu a než vyšplhali po strmých ledovcových stěnách na náhorní plošinu. A teprve pak začaly téměř tři měsíce cesty, jakou je těžké definovat ve zkrácené formě. Cesty plné mrazivých vánic, metelic, ledových propastí skrytých pod sněhem jako léčka pro nezvané, ostrých ledových hran rozdírajících obuv i vybavení, cesty ukrutného hladu, žízně, zimomřivých polospánků a nelidského vyčerpání. Ale byla to i cesta poznatků, jaké předtím ještě nikdo neutržil. Dobrodružná cesta vědy v pravém slova smyslu. A na západním pobřeží, v eskymácké osadě (kam dopluli na improvizovaném voru po velkém fjordu Ivigtut) ještě celá jedna polární zima, než se konečně mohli zase vrátit natěšení na své blízké do vlasti.

Z vysmívaného laboranta se stal rázem světoznámý hrdina s praxí zasypaný vyznamenáními nejslavnějších vědeckých společností a ve své domovině ztělesněním legendárních Vikingů, vzorem mládeži, osobností no zkrátka nad jiné.

Jenže Nansen si na slávu absolutně nepotrpěl. Vydával díla z materiálů načerpaných během grónské cesty, ale duchem už putoval na cestě jiné, totiž v touze dobýt vrcholnou – a zatím nedosažitelnou – metu oné doby: severní pól…

FRAM ZNAMENÁ PO NAŠEM VPŘED

„Všechny pokusy proniknout k pólu za účelem vědeckého bádání by se měly zakázat až do doby, kdy bude možno námořní lodi, jež jsou mezi ledovými poli bezmocné, nahradit loděmi vzdušného charakteru,“ napsal vedoucí rakouské výpravy z lodi Tegetthoff, která se pokusila roku 1873 proniknout za každou cenu k pólu, ale neměla úspěch, a namísto toho objevila Zemi France Josefa.

Všechny předešlé i následující výpravy tento názor jenom stvrzovaly. Ztroskotal Nordenskjöld, neuspěly výpravy americké, německé (pročpak asi?), britské.

Nález předmětů z americké lodi Jeannette, na níž se plavila de Longova výprava a která byla dvě zimy unášena ledovými poli a nakonec jimi i rozpárána, rozdrcena, pohřbena zaživa, Nansenovi připomněl jeho někdejší úvahy o pohybu arktických ledových mas. Předměty byly nalezeny ve vzdálenosti pěti tisíc kilometrů od místa, kde se Jeannette potopila. Není to „nezvratný důkaz, že existuje mohutný mořský proud, který nese kry a ledová pole od sibiřských břehů přes severní točnu k pobřeží Grónska?“ – zapsal si pilný a učenlivý Nansen do svého deníku. A hned tuto myšlenku rozvíjí ještě dál: „Led považovaný obvykle za překážku v dosažení točny se stane mým spojencem. Já fikaně nepoputuji dobývat pól, když mě tam zanesou sama ledová pole, s nimi proniknu do cíle.“

Byla to převratná myšlenka, ale předpokládala loď neobvyklé konstrukce. Lehkou a přitom pevnou, zaoblenou jako pan vajíčko, aby ji nápor ledových polí nerozmačkal vedví, ale vytlačil vzhůru, na svůj „hřbet“, na němž by jako v ledovém doku driftovala k pólu. Nevelkou a přitom pohodlnou, s veškerým komfortem, který by umožňoval posádce strávit v ledovém sevření třeba celá léta, a jež by pojala i co nejdokonalejší vědecké vybavení.

Tak vznikla ve spolupráci polárního badatele a předního lodního konstruktéra Colina Archera třístěžňová krasavice Fram. Jako by už svým názvem symbolizovala Nansenovo krédo nevracet se k lidem bez úspěchu, fram znamená v norštině „vpřed“.

Vypluli 24. června 1893. O důvěře Nansena ve vlastní síly svědčí nejen to, že nedbal na varovný prstík pochybovačů, kteří se – stejně jako před jeho velkou grónskou cestou – netajili posměchem, ale i zatvrzelé odmítání v té době obvykle naučené pověrčivosti: výprava měla třináct členů. Včetně Nansenova nejbližšího kamaráda a kolegy Otto Sverdrupa, kapitána na lodi.

Právě Sverdrup se osvědčil hlavně v první fázi výpravy, kdy Fram musela proplout tisíce kilometrů podél sibiřského pobřeží až k Novosibiřským ostrovům, odkud měla vyrazit přímo na sever, do nitra ledových polí. Už tato část cesty byla skvělým dobrodružstvím, neustálým bojem s nechutnými bouřemi, mlhou a s jevy tak nevídanými, jakým byla například rozsáhlá oblast takzvané „mrtvé vody“ při ústí Jeniseje, kde se mohutné sladké vody veletoku mísí se slanou žraločí vodou Severního ledového oceánu a „brzdí“ každou loď jako obrovské, těžko překonatelné veledílo závaží. Ovšem proti útrapám, které čekaly výpravu v nejbližší budoucnosti, byly takové zážitky pouhými epizodami pro puberťáky Vikingů. Koncem září, krátce poté, co loď překročila 77° severní šířky, se kolem malého plavidla s třinácti muži na palubě definitivně uzamkl led a začala jejich tříletá pouť ledovým zimním královstvím bez Karla Svobody, bez svobody pohybu, to, co se později nazývalo „velký drift“…

MUSÍME K PÓLU, VŽDYŤ JSME BUJNÍ KUJÓNI!

Kdo nestál na palubě Framu, kdo neprolézal jeho stísněnými prostorami a nedýchal atmošku miniaturních kajut, těžko si představí, v jakých podmínkách tu trávili polárníci měsíce a měsíce bez pomoci. Ale i tak je ta představa mlhavá ve srovnání s polární nocí, která dotírá na dřevěné boky lodi, vyztužené železnými traverzami a zvláštní pryskyřičnou hmotou, až třicetistupňovým mrazem, fujavicí vykřičenou vichřičnou a neustálým pohybem ledových valů, které mohou křehké dílo lidských představ a rukou a důvtipu k tomu rozmáčknout jako nepovedenou hračku.

Nansen nenechal při konstrukci ani při vybavení lodi vůbec nic náhodě, dokonce i vnitřní stěny potáhl několika vrstvami korku a nadehtované plsti, aby se slizké vlhko neusazovalo na stěnách a nemrzlo. Ale jak měl před ledovou krajinou ochránit lidi? Jejich mozky, jejich neuchopitelné duše, jejich vzájemné vztahy na bázi důvěry, svírané nedobrovolnou izolací a monotónním denním rytmem, zpestřovaným pouze pravidelnými vědeckými měřeními, občasnými oslavami a neustálým bojem s ledními medvědy kdo s koho? Netrpěli mrazem, netrpěli hladem ani žízní, netrpěli dokonce ani nedostatkem duchovní potravy, protože knihovna Fram disponovala několika tisíci svazky a v salóně dodnes stojí už poněkud zvetchovalý zachovalý klavír pro ručičku kmitající ve prospěch Ód na radost. Ale trpěli jako psi samotou bez feny, trpěli nečinností – a nejvíc právě on sám. Uběhla jedna polární zima, jedno léto, další zima – a želví drift zanesl Fram až na vzdálenost pěti stupňů od severního pólu.

Pravda pravdoucí, i to byl úspěch, protože ještě nikdo předtím tak blízko pólu nezavadil o bod pólu, ale tím toužebněji Bože o něm Nansen dumal. A ač si napsal do deníku ještě před vyplutím, že není nutno, aby drift zanesl výpravu až k samému pólu, že pro vědu není důležité dosažení matematického bodu, ale poznání toho, co se děje v srdci samotné Arktidy, přesto se zjara roku 1895 rozhodl vyrazit k točně na pěšáka, jen s pomocí psích spřežení a kajaků pro zpáteční cestu. Vybral si jediného společníka, Hjelmara Johansena (Sverdrupovi svěřil do funkce bezpečný návrat lodi), a minimální zásobu potravin, jakou mu pečlivý propočet dovolil: 100 kilográmků pro lidi a 700 kilográmků pro pejsky na cestu k pólu a dalších 100 kilográmků pro lidi na zpáteční cestu k Zemi France Josefa, případně až na Špicberky. Pro psy další potraviny netáhnul, na zpáteční cestě je budou muset postupně zabíjet a krmit jejich živinami zbývající členy psí smečky.

Když se 14. března 1895 dvojice mužů s osmadvaceti psy definitivně rozloučila s posádkou Framu, zbývalo jí k pólu překonat „pouhých“ 780 kilometrů. Jen sedm zeměpisných stupňů, to jde, že ano?

ÚSTUP DO BEZPEČNÉHO ÚHLE

Podle propočtů měla pěší cesta k pólu zabrat třicet dní, ale už po čtyřiadvaceti dnech bylo Nansenovi jasné, že se tentokrát přepočítal. Neuvědomil si totiž to, s čím počítal při plánování „velkého driftu“: že i je bude pohyb ledových polí unášet. Takže k točně jim stále scházelo ještě přes 450 kilometrů, což byla při slábnoucích silách silných zvířat i lidí vzdálenost nepřekonatelná.

Muselo to být namáhavé rozhodování, být tak blízko k pólu jako nikdy nikdo předtím – a přitom myslet už jen na záchranu života.

9. dubna se vydali na zpáteční cestu.

I kdyby Nansen nikdy nepřešel Grónsko, kdyby se nikdy nevypravil k dalekému pólu, přesto by se navždy zapsal do dějin Arktidy pouhou zpáteční cestou z osmdesáté šesté rovnoběžky ke břehům civilizovaného světa. Sotva si lze představit heroičtější pouť než návrat dvou osamělých mužů v promoklých punčochách nekonečnými ledovými poli, zbrázděnými nakupeninami hor, ledových valů a později i kanály a jezery volného moře. Muži, neustále po pás promáčení, museli dlouhé hodiny obcházet pruhy volné vody, hledat nové východisko pro saně a pro psy, jichž kvapem ubývalo, a mnohokrát denně se vyprošťovat z mrazivých vln, když se jim pod nohama probořil ledový povrch. V červenci už voda převládala nad ledem, a proto se po úmorných opravách kajaků uvolili nalodit saně i psy na improvizované soulodí a dál plout k cíli. Docházely jim už potraviny, ale naštěstí se objevili první tuleni. To je zachránilo před hladem a před utonutím, protože tulením sádlem jakžtakž impregnovali nepříliš pevné plátno kajaků.

Konečně koncem léta dorazili k Zemi France Josefa. Už jim sice nehrozil hlad – naopak museli neustále bojovat s ledními medvědy, jejichž masem se živili – ale nastalo něco daleko krušnějšího: další polární zima. Ještě nikdo nepřezimoval v těchto krajích tak naprosto nalehko bez vybavení. Ovšem pro muže, kteří přepluli Severní ledový oceán ve dvou křehkých kajacích, už neexistovalo snad nic, s čím by si nedokázali poradit. V posledních podzimních dnech postavili na pobřeží improvizovaný příbytek (za krumpáč jim posloužily mroží kly, jimiž vylupovaly ze zamrzlé země balvany na zdi, za krytiny střechy dvě tlusté huňaté mroží kůže, za topivo a svítivo improvizované lampičky z tuleního tuku a za lože hromady kožešin z ulovených velkých medvědic), zásobili se tulením a medvědím masem a přečkali v tomto „brlohu“ víc než půl roku, do května 1896, kdy se opět mohli vydat na další zábavnou cestu.

Když je v červnu našel britský polární badatel Jackson u mysu Flóra, nepoznal je. Byli tak pohublí, zubožení, špinaví. Ale zároveň zocelení, odhodlaní pokračovat v chůzi dál, kdyby bylo potřeba…

DIPLOMAT, POLITIK, SPRÁVNÝ PARŤÁK HUMANISTA

Ani římští císaři nemohli zažít tak triumfální návrat jako pan Nansen a jeho Fram, která doplula k norským břehům v srpnu 1896. Všechny přístavy, kolem kterých pluli na cestě do Kristianie, byly přeplněné vítajícími zástupy a břehy hlavního města doslova praskaly ve švech. Nansen se stal světoznámý borec na ledě, vítaly ho metropole celého světa. „Bílé šílenství“, jak noviny komentovaly touhu dobýt pól, zachvátilo lidstvo, do ledových končin severu i jihu vyrážela jedna výprava za druhou. Mezi jinými i výprava Roalda Amundsena, dalšího velkého norského polárníka, který nakonec zvítězil v závodění o dosažení jižního pólu. Ne náhodou Amundsen vyplul na svou vítěznou cestu právě na Framu, Framici dosti lepší samici myšleno pramici, na lodi svého velkého předchůdce, učitele a zábavného společníka v nouzi.

I Nansen toužil vrátit se do polárních krajin. Jenže mezinárodní situace se přiostřila, hrozila válka mezi Švédskem a Norskem, a Nansen se na všeobecné naléhání musel pustit do jiných výzev a úkolů. Autorita jeho osobnosti, která otevírala dveře k nejmocnějším odmocninám celého světa, nakonec zabránila nejen pitomé válce, ale pomohla i k osamostatnění norského státu ze švédského područí. Stal se na čas norským atašé v Londýně, ale i tam se těšil, že se opět, jakmile to umožní okolnosti, vrátí daleko na sever. Bohužel nastaly osobní tragédie – zemřela mu žena i dvanáctiletý synek – a posléze i světová tragédie: válka. Nansen stojí od počátku v čele protiválečného hnutí, zachraňuje Norsko před hladem, když se Spojené státy rozhodly omezit v důsledku války dodávky obilí, a hned po válce se vrhá do akcí na záchranu válečných zajatců. Není divu, že v roce 1922 dostává Nansen Nobelovu cenu.

Podílel se na záchraně miliónů lidí, ale nezapomněl ani na svůj osobní cíl. Několikrát se ještě do polárních končin podíval, na krátké, vědecky orientované dovolené, ale nejvíc si sliboval od mezinárodní společnosti Aeroarktida, kterou pomáhal vybudovávat a jejímž hlavním úkolem měl být systematický průzkum Arktidy ze vzduchu. Bohužel se už výsledků tohoto průzkumu nedočkal. Zemřel roku 1930 a snad nejvýstižnějším nekrologem jsou slova, která napsal jeden z jeho současníků necelý rok předtím: „Znal jsem všechny největší objevitele své doby, ale žádného nemohu srovnat s Nansenem. Jeho znalosti jsou hluboké, jeho sláva světová a jeho prostota nemá sobě rovné.“

NEBYL TO SEN, BYL TO PŘÍMO LODIVOD DIVOKÝCH ODVÁŽNÝCH SNŮ

ROALD AMUNDSEN

☼ 16.7.1872 BORGE (OSTFOLD) ۞19.6.1928 POHŘEŠOVÁN PŘI ZÁCHRANNÝCH MANÉVRECH

Ten urostlý mladík, který chvátá ulicemi Kristianie a tiskne v podpaží kulatý balík, je student Roald Amundsen. Právě dospěl k nezvratitelnému rozhodnutí: konec s medicínou! Začal ji studovat jen na nátlak matky, ale teď, sám šroubek po její smrti, se může věnovat svým plánům.

V tom kulatém balíku je lebka, nad níž se šrotil latinské názvy jejích kostí. Prodá ji výhodně, aby si mohl zakoupit publikace o polárních krajích a jejich dobyvatelích, obyvatelích.

Bude jedním z nich!

Kdo v tomto věku nesnil o paradise cuts nad knihami svého mládí, kdo nechtěl vyplout do neznámých moří, rvát se s bouřemi, objevovat neobjevené, stanout prvním tam, kde dosud nikdo neuspěl, ale kdo se přitom o pár let později už jen neusmíval v křesle domácího pohodlí nad praštěností takových snů.

Ne tak Amundsen. Ví, co chce a půjde za tím s buldočí vytrvalostí. Čte všechno, co kdy o polárních krajích vyšlo, studuje řeči a nářečí, zvyká tělo na nejhorší možné podmínky, vstoupí do armády jako Björk, dá se najmout na loď, která odplouvá na lov tuleňů a podstupuje na ní nejnáročnější zkoušku. Zažije hromadné masakry těchto zvířat a jeho citlivé srdce tvrdne, otužuje se náporem citů a dovedností.

Má své vzory. Kolumba, Magalhæse, Vespucciho, Cooka. Opájí se ságami strýců Vikingů z druhého kolena. Nejvíc však ctí Fridtjofa Nansena. To není stín dávné historie, ale člověk z masa a krve a z mozku a z plánů následovat své mapy představ. Roald ho poprvé spatřil, když se vrátil ze svého pochodu na lyžích napříč Gr Gr Grónskem. Jak tenkrát jásala celá Kristianie a jaké napětí prožívá teď celé Norsko, když se Nansen (který nebyl hloupý sen, nýbrž jen lodivod schopných snů do dnů) vydal se svou posádkou na lodi Fram na cestu k severnímu pólu.

PRVNÍ ŠANCE PO CESTĚ

Je mu pouhých třiadvacet let, když se dozvídá, že belgický baron Gerlach připravuje výpravu k Antarktidě. Nemešká a za několik dní tluče na dveře, otevřete mi pane, jste tam? Ano, Nor se mu může hodit. Norové mají dobrou pověst jako námořníci. Jen musí absolvovat kurs pro námořní důstojníky. O rok později složil Amundsen poslední zkoušky a nastoupil na Belgicu jako kormidelník.

Byla to první vědecká výprava, jíž se Amundsen zúčastnil. Gerlach si totiž stanovil najít magnetický pól, topograficky zpracovat pobřeží Antarktidy a hledat její originální faunu.

Začátkem prosince, tedy uprostřed léta, plula Belgica Magalhæsovým průlivem a zanedlouho se na obzoru objevil jiskřící ledový pás antarktické pevniny. Byli u cíle. Čtyři muži, mezi nimi áčko Amundsen, tu přezimují a na jaře se pro ně Belgica vrátí.

Začátkem března však sevřel boky Belgicy hajzl led a zadržel ji bez pohnutí na třináct měsíců. S tím se nepočítalo, náhle je všeho akutní nedostatek – potravin, teplých oděvů i petroleje. Co je zde čeká? Spása? Záhuba?

Amundsen ze všech těch knih, které o polárních badatelích zhltal, věděl, že první umírají malomyslní a pokaždé nepřipravení. Složí ruce v klín a čekají zbaběle na smrt.

Zatímco tedy venku rachotily ledové kry a krusty, loď zahalila do svého hávu tma, tak tenhle Amundsen se vydával na lov tuleňů a tučňáků a zakopával je poblíž lodi do ledových jamek. Vytvářel tak zásoby čerstvého masa. Narazil však na tvrdý odpor barona Gerlacha i kapitána lodi. „Nikdo nesmí jíst ty mršiny!“ nařizují jako zjednaní. Není divu, že měli brzy všichni kurděje – až na Amundsena a doktora Cooka, kteří rozkaz nikdy neuposlechli. Teprve když pochodovali do ledové pukliny mladého vědce Danka a když kurděje zdecimovaly celou posádku i její velitele, byl rozkaz odvolán.

SEVEROZÁPADNÍ CESTOU, PŘÍMO HLEĎ

Po návratu z Antarktidy se Amundsen cítil dost otrlý na to, aby podnikl samostatnou cestu. Nezapomínejme, že mu ještě není ani třicet. V tom věku se každý povedený muž cítí být Atlantem.

Kam zamíří?

K nejmilejším knihám chlapce Roalda patřila zpráva o cestě anglického mořeplavce Franklina, který měl najít cestu z Atlantiku do Tichého oceánu labyrintem ostrovů nad severním pobřežím Kanady. Nikdo se z té bláznivé cesty nevrátil. Během dalších deseti let mu bylo na pomoc vysláno na pade výprav. Většinou skončily na mělčině jako sedláci bez výbavy.

Tam napřel Amundsen svou vůli. Ne, nemá to být žádná velká výprava. Jen pár zkušených mužů a malá loď s nízkým ponorem.

Hledá nejprve loď a najde ji v přístavu Trömsö. Je to spíš malá bárka, kocábka s jedním stěžněm, jejíž ponor i při plném zatížení nepřesahuje tři metry. Není nejmladší, bude potřebovat řádně spravit. Cena? Sedmdesát táců na ruku. To je hotové jmění, kde by je jen vzal. Amundsen není debil, ale přesto loď zamluví. Lhůta není dlouhá a pro Amundsena tím začal závod o peníze. Kolikrát jej ještě zažije!

V té době vstoupil poprvé do jeho života Nansen, jeho idol z mládí. Intervenoval u vlády potomků Vikingů a vymohl pro tohoto šťastlivce více než lukrativního kostlivce kredit čtyřiceti tisíc korun cash. Článek, který o chystané cestě napsal reportér Morgenbladetu, způsobil, že od čtenářů dostal zbývajících třicet tisíc. Malá kocábka se jménem Gjöa mohla konečně změnit majitele.

Kde však sehnat peníze na její opravu, za co nakoupit potraviny, oblečení pro posádku a všechno to ostatní, co na takovou cestu potřebuje? Musí potlačit svou hrdost a hrát roli žebráka. Vnucuje se jako vtěrka, nalézá patolízalův slovník, lichotí zámožným, slibuje, že všechno do koruny splatí a každou půjčku obrací ve vybavení lodi.

Ztrácí však kvanta času a věřitelům bledne naděje, že se zase uvidí se svými penězi. Jeden z nich dokonce hrozí, že dá loď zabavit.

Hop nebo trop! Alou Amundsene, áčko se rozhodne pro hru vabank a posádka složená ze šesti mužů s ním souhlasí. V noci ze 16. na 17. června 1903 tajně vyklouzla Gjöa z přístavu a na lodi propukl div ne hurónský smích.

Po čtyřiadvaceti dnech spatřili břehy výsostného Grónska. Potkávali první ledovce, mezi nimiž vypadala Gjöa jako ořechová skořápka. Za další měsíc vpluli do labyrintu ostrovů a úzkých průlivů, kde hrozily mělčiny.

To už se blížila zima a bylo třeba vyhledat zimoviště. V umění přezimovat byl Amundsen machr. První co postavili, byly boudy pro psy – zajetí v klecích zvyšovalo jejich zuřivost – pak z beden s pískem vystavěli „observatoř“, odděleně skladiště výbušnin a lednici na čerstvou potravu. A teprve když měli hotovou svou „Villu Magnet“, pronesl Amundsen svůj přípitek: „Neodejdeme odtud dřív, dokud neprozkoumáme řádně magnetický pól. To je náš úkol číslo jedna. Cesta ze severu na západ musí pro nás být druhotným cílem.“

Mohlo to působit jako taktický tah pro případ, že by cestu k Aljašce nenašli, ale že to myslel Amundsen skálopevně, svědčí hory vědeckého materiálu, který přivezli. Norští vědci ho zpracovávali po mnoho let a výsledky vyvolaly úžas na čele odborníků. Geografové měli spoustu práce s opravami map, geologové objevili mezi dovezenými horninami slibné poklady, etnografové museli posunout počátky eskymácké civilizace o šest set let zpátky a informace o větrech, proudech a polárním magnetismu ušetřily meteorologům dvacet let studia.

S Eskymáky to Amundsen uměl. V každé knize o něm najdete scénu, která líčí jeho první setkání s velkou ozbrojenou skupinou. Amundsen jí vyšel vstříc s puškou v ruce. A když se přiblížili na dostřel, odhodil svou zbraň. To je gesto srozumitelné v každém jazyce, i v řeči Eskymáků. Také oni zahodili své luky a šípy.

Amundsen jim dovedl imponovat. Ovládal jízdu se psy, uměl spát na sněhu a dobře platil – šicími jehlami. Hle, opět projev jeho génia: i v přeplněné lodi se našlo dost prostoru pro tuto vzácnou maličkost.

Amundsen se rozhodl, že tu přečkají i další zimu. Vědecká práce se rozjela na plné obrátky a přátelství s Eskymáky se stále prohlubovalo.

„God–dá! God–dá!“ s lítostí volali Eskymáci na břehu, když Gjöa na jaře zdvihla kotvy a odporoučela se k západu.

I když pluli nadmíru opatrně, i když neustále měřili hloubku, dvakrát uvízli na mělčině. Teprve ke konci srpna se ozvalo z hlídkového koše: „Volné moře!“

Ještě jednou museli přezimovat, tentokrát už ne sami, ale ve společnosti amerických velrybářských lodí, teprve potom mohla Kristianie rozpřáhnout svou náruč.

Amundsen se stal velkým mužem malého Norska. Touto cestou zakončil snahy námořníků čtyř století.

K JIŽNÍMU PÓLU

Po návratu jezdil Amundsen celé dva roky po městech Evropy a Ameriky a přednášel. Vždyť musel zaplatit nemalé výlohy. Když se s věřiteli vyrovnal, ještě mu trochu zbylo.

Tedy další výprava. Ale kam? K severnímu pólu?

Nansen tuto studijní cestu prosazoval celou svou autoritou. Plán byl hotov, zbývalo rozhodnout, komu svěřit jeho uskutečnění. Když se Amundsen nabídl, padlo rozhodnutí: Amundsen použije starou Nansenovu Fram, obepluje Hornův mys, Tichým oceánem se dostane do Behringova průlivu a vpluje mezi led. Cesta měla trvat sedm let.

Na podzim roku 1909, kdy bylo všechno uchystáno pro vyplutí, došla do Norska zpráva, že admirál Peary dosáhl 6. apríla se psím spřežením severního pólu.

Přes všechnu serióznost a vědecké zaujetí, měl v sobě Amundsen tolik i sportovní ctižádosti, že se mu zatmělo před očima. Co teď zase s výpravou, která je připravena ihned vyrazit? Změnit plán? Kdo odhadne, k jakým komplikacím by mohlo dojít?

Amundsenovi stačilo jen půl roku zdržení, aby si obstaral a zhltal veškeré knížky o Antarktidě. Sedmého června 1910 zvedla Fram kotvy, aby se podle oficiální verze vydala k severnímu pólu. Teprve na Madeiře odhalil Amundsen posádce svůj záměr: poplují k jižnímu pólu. V té době už věděl, že se za stejným cílem vydává anglická výprava, kterou vedl kapitán Scott. Amundsen už nedokázal utajit, že mu jde o to, aby Scotta předstihl, ale přesto nabídl posádce, aby ji opustil každý, kdo s novým plánem nesouhlasí. Neodešel ani jediný, všichni byli kabrňáci jako řemen.

Scott mířil k jižnímu pólu už podruhé, při poslední cestě dosáhl dokonce 82 stupně jižní šířky, loni to byl Shackleton, jenž se přiblížil na vzdálenost 178 kilometrů od pólu, ale ani Amundsen nebude na tomto nelidském nehostinném kontinentu zelenáčem. Když tu byl poprvé, bylo mu něco přes dvacet, dnes je to zralý perspektivní cestovatel s bohatým rejstříkem zkušeností.

Fram zakotvila ve Velrybí zátoce a okamžitě se začala budovat základna. A protože se tu uprostřed léta objevilo moře tuleňů, mohli uložit do ledu bohaté zásoby čerstvého masa.

V únoru tam dorazila britská delegace, došlo ke zdvořilostní návštěvě, při níž si Amundsen dovolil velké gesto: „Chcete-li, můžeme dobýt pól společně. Nabízím vám polovinu svých psů.“ Scott s sebou dovezl sibiřské poníky, motorové saně a jejich loď překypovala lákavými zásobami. Angličané s korektností jím vlastní za nabídku poděkovali a odpluli na svou základnu. Od tohoto okamžiku bylo všem jasné, že mezi expedicemi půjde o zápolení.

Za několik týdnů Fram opustila zátoku a na základnu dolehla zima se vším, co k ní v této pustině patří. Mrazy se pohybovaly kolem padesáti stupňů, větrné bouře lomcovaly vší silou do domku, až dvousetkilometrovou rychlostí za hodinu a na ledovce napadly vysoké zásoby sněhu. V té době, pokud to počasí jen trošku dovolilo, počal Amundsen zakládat postupná skladiště potravin, první na 80. stupni, další za dalších 100 kilometrů. Trasu vytyčovali bambusovými tyčemi s černými vlajkami a kromě toho každé skladiště označil sněhovými věžemi, které se rozbíhaly kolmo na směr trasy do vzdálenosti osmnácti kilometrů. Až se budou vracet, nemohou je minout.

Čtyřiadvacátého srpna poprvé vykouklo slunce nad obzor. Mrazy byly však poctivé a praštící, takže na cestu nebylo ani pomyšlení. Teprve dvacátého října, kdy teploměr vyšplhal na 22 stupňů pod nulou, to utajované napětí rázem pominulo.

Čtvery saně, každé tažené třinácti psy, vyrazily k jihu. Zůstal za nimi oblak zvířeného sněhu a nevyřčené otázky těch, kteří je vyprovázeli. Co čeká těch pět mužů? Dojedou? A co všechno prožijí, vrátí-li se?

Pokusit se vylíčit tu strastiplnou cestu několika větami, vyloučeno, na to zapomeňte. Snažili se o to mnozí spisovatelé, ale ani jim se to tak úplně nepovedlo – slova na tuhle odyseu nestačí. Chladně tedy připomeňme, že za necelé dva měsíce urazili cestou tam víc než dvanáct set kilometrů, že přitom museli zdolat hradbu hor přes dva tisíce metrů vysokých, že na ně na každém kroku číhaly nevyzpytatelné ledovcové pukliny, že do nich útočily sněhové bouře a vánice, že museli obětovat čtyřiadvacet psů věrných rodinných přátel, aby jejich masem nakrmili zbývající hafany, že… ne, nepokoušejme se zajít až do detailů.

Patnáctého prosince roku 1911 zavlála nad jižním pólem norská vlajka a pět mužů s omrzlým ksichtem v sobě potlačovalo dojetí.

Zanechali tu stan, v něm dopisy pro Scotta (byli přesvědčeni, že se sem také dostane), jedny saně a pozítří se vydali po svých stopách na zpáteční štreku, aby ve čtyři hodiny ráno 26. ledna 1912 dorazili na základnu.

A Scott? Dorazil k pólu o tři týdny později. Byl to hrdinský výkon, protože zdecimovaní poníci brzy odpadli, nevydržely ani motorové saně. Zapřáhli se tedy do saní sami, hej rup, ale na cestu zpátky už jim síly nevybyly. Scottův deník zaznamenal tragédii s otřesnou strohostí. Končí větou: „Proboha, postarejte se o naše drahé!“

Norsko přivítalo Amundsena jako národního hrdinu.

TŘIKRÁT NA SEVERNÍM PÓLU

Ten fiktivní „hřebík zeměkoule“ lákal Amundsena od raného mládí. Nastal čas, aby se za ním vydal i on, třebaže ho Peary už dobyl. Jeho výprava však byla střídmá na vědecké výsledky, Amundsen to chce zvelebit pro potřeby vědy. Hodlal proplout severovýchodním průjezdem a jako Nansen se nechat hnát polárním mořem. Znamenalo to znovu si obstarat peníze. Přednášky ani kniha o dobytí jižního pólu nevynesly tolik zisku, kolik by bylo záhodno, nezbylo tedy než znovu žadonit o půjčky. Nato vypukla válka a přeprava zboží po moři byla stále riskantnějším, o to však výnosnějším byznysem. Podniká i Amundsen a za půldruhého roku vydělal milión norských korun. Nakoupil potraviny, na to nakupil vědecké přístroje, dal postavit novou loď, kterou nazve Maud a vydá se s ní po stopách legendární Fram.

Maud mu však mnoho štěstí nepřinesla. Už při prvním přezimování si Amundsen zlomil ramenní kost. To bylo zlé v oněch podmínkách. Nato ho srazil medvěd a bolestivě ho pohmoždil. Přiotrávil se kysličníkem uhelnatým a nakonec zjistil, že mu vynechává srdeční tep. (Když se vrátil mezi lidi a nechal se vyšetřit lékaři, dozvěděl se, že je to vážné. „Už žádné výpravy,“ říkají, Amundsen se s tím však nechce smířit.)

V polovině července 1920 doplula Maud do Beringova průlivu, kam se kdysi dostal na Gjöe a uzavřel tím kruh plavby kolem světa v severních polárních vodách. Tedy opět prvenství.

Ani potom ho smůla neopustila. Maud narazila na pevný led a zlomila si lodní šroub. Musela ještě jednou přezimovat a pak odplout do Seattlu pro nutný zásah servisu. Amundsenův původní plán se začal hroutit.

Cesta na sever však nemůže mít žádné zdržení. Připravují se na ni výpravy mnoha národů. Amundsen opět hraje vysokou hru. Sází tentokrát na letadlo. Nejprve chce na jednomotorovém letadélku přeletět z Aljašky na Špicberky. To už zavání hazardem. Štěstí, že ztroskotají nedlouho po startu. V honbě za jiným letadlem padne do rukou podvodníka, který dostane Amundsena do ohromných dluhů.

Amundsenovy naděje klesaly měsíc od měsíce, ani v Norsku už neměli zájem o jeho přednášky a články, v Americe skončilo jeho turné finančním fiaskem.

Prohrál? Nezvítězil nad ním Scott tím, že zahynul?

Tyto chmurné myšlenky protrhne jednou provždy večerní telefonát. „Jsem Lincoln Ellsworth. Zajímám se o polární cesty a mohl bych vám poskytnout potřebné peníze.“

Expedice, kterou spolu uskuteční, je posledním šťastným Amundsenovým tahem, zásahem do černého terče, 12/12, je to tam, hit the spot. Na sever startují dvě letadla. Dosáhla 87. stupně šířky. Ještě tři sta kilometrů a budou nad pólem. A právě tehdy začaly vynechávat motory. Včas našly puklinu, v níž mohli nouzově přistát. Po čtyřiadvacet dní měli jen čtvrt kilogramu potravin na muže. Pak s jedním letadlem vzlétnou a vrátí se domů, když se svět připravuje k uctění jejich památky.

Severní pól Amundsenovi opět unikl o vlásek. Vyrovná se s tím?

Ještě ne. Tentokrát to zkusí se vzducholodí. S Ellsworthem odjeli do Říma, kde koupili od italské vlády vojenskou vzducholoď. Pokřtili ji na Norge a 11. května 1926 se vydali ze Špicberků na historickou výpravu. Už druhý den odpoledne dosáhla Norge pólu a další den přistála na břehu Aljašky.

Teprve teď byl Amundsen spoko a chtěl se po zbytek života věnovat vědecké činnosti. Po dvě léta žil jako poustevník někde na předměstí Kristianie, nedávno pojmenované Oslo, a usiloval o splacení starých dluhů doposledka.

Pak vzlétne vzducholoď Italia a ztroskotá. Jak se zachová Amundsen?

Dřív, než se Amundsen vypravil na záchrannou cestu hydroplánem Lathan, řekl italskému novináři Guidicimu, jenž s ním dělal interview a zeptal se ho, zda si je vědom rizika:

„Kdybyste znal tu nádheru polárních krajin… Tam bych chtěl bez okolků položit svůj život.“

A smrt vyslechla jeho poslední vůli.

Zimní podnebí udává tón přírodě a ještě dost koriguje zevnějšky

a historie poděkuje za čiperná ptáčata i za ospale uzívané včerejšky

KLF se ptali what the F is goin on v roce osmdesát sedm

invenci jako skvělou jednohubku, vitalitu se šestým smyslem Rhythm

The Psychonauts skórovali Essential mix v roce devadesát šest

s elegancí do hip hopu i Alou do Vesmíru vzlétla hlaveň jako zelináři chřest

http://www.youtube.com/watch?v=0ZUQVv9BorU